Počátkem 90. let byl politik Petr Fiala jmenován vedoucím nově zřízené katedry politologie na MUNI v Brně. K jeho prvním akcím patřilo dát pořídit soubor všech rozmanitých společenství v našich zemích. Charakterizovat je a hodnotit. Česko–slovenský výbor pro péči o tradiční vzájemnost Čechů a Slováků odsoudil jako nežádoucí extrémismus.

I v našich dávných dějinách se můžeme setkávat s „pobloudilými“ křesťany. Svého času jim říkali „sršatí husité“, jinak i loupežníci, mordýři. Jejich hlavu, Mistra Jana Husa, prohlásila církev svatá za kacíře a upálila. Zakrátko následoval jej v utrpení i Jeroným Pražský. Když „pravověrný“ císař Zikmund se snažil Čechy „očistit“ od kacířského býlí, pálil, věšel, stínal a mordoval nejen husitské „kacíře“, ale i obecný lid český. Jeho divocí Kumáni rozlišovat jedny od druhých nebyli ani schopni.

Vojska císařská a následné početné křížové výpravy do Čech byly poráženy. Husité, tedy ti, kteří povstali na obranu pravdy Boží a všeobecné opravy církve, tak jak ji hlásal Mistr Jan Hus, vojska poráželi, byli je hlava nehlava i cepy, palicemi, sekerami. Občas měli problém je však dostihnout , poněvadž křižáci a preláti utíkali tak rychle, že jim selské nohy husitů ani nemohly stačit. Někdy k vítězství nad vrahy našeho lidu dokonce stačil jen chorál o Božích bojovnících.

Přes odsudek koncilu je Hus ve vědomí našeho národa pevně a nesmazatelně zapsán jako mučedník, který za pravdu Boží šel až na hranici. Ti, kteří jej odsoudili, v očích našeho lidu byli a jsou lidé nehodní, kteří dodnes, ani po šesti stech letech, svůj „omyl“ neuznali. Ani upocení přepisovatelé dějin, jedno zda tzv. sudetoněmečtí nebo „čeští“ snaživci, neuspěli a neuspějí ve svých snahách.

Dalšími „kacíři“, kteří kráčeli našimi dějinami, byli čeští bratři. Vyhnáni z vlasti katolickými Habsburky bloudili cizinou. Byly jich desetitisíce, mezi nimi se skvěl Jan Amos Komenský, učitel národů. Bratři, kteří jako „tajné sémě“ zůstali doma, museli zapírat svou víru a přestoupit na katolictví. Pokud byli odkryti jako „kacíři“, byli všemožně stíháni, někteří nejen na statcích, ale i na hrdle. Dnes většina z nás vzpomíná s obdivem a láskou na J.A. Komenského a další emigranty, pobělohorské katy a násilníky odsuzuje.

Zatímco před listopadem 1989 byli pronásledováni ti, kteří nesouhlasili s režimem, včetně značné části křesťanů, pak po tomto zlomu se slovy „Nejsme jako oni“ docházelo postupně k pokusům eliminovat komunisty, tedy ty, kteří nepřevlékli své kabáty za jiné, a vše levicové, opět i křesťany, zvláště ty tzv. extremistické, ze společnosti nebo alespoň je zahnat na samu sociální periferii. Myslím, že v tomto případě šlo a jde i o snahy směřující např. k potlačení rovnosti občanů a demokracie.

Naši havlisté bojovali a dosud bojují za lidská práva i v řadě států světa, aniž by si připustili, že právě u nás jsou sociální práva, dokonce i některá občanská a politická, stále silněji narušovaná, že statisíce nezaměstnaných strádá, desetitisíce bezdomovců zápasí každodenně o zachování svého lidství, do chudoby se propadá stále více rodin s dětmi. Pravdoláskovci hlásají do světa, někdy i za pomoci exministra K. Schwarzenberga a TOP 09, jak lidská práva jsou porušována v Bělorusku, na Kubě atd, atd, ale podívat se a uvidět skutečnou situaci v republice však jaksi nemohou nebo dokonce ani nechtějí. Pohádky, které nám V. Havel po listopadu vyprávěl o sociální republice, jsou minulostí, na níž asi ani jejich vypravěč raději nevzpomíná. Zřejmě dobře ví, že nás jen balamutil.

Za panování Jana Rumla Druhého, doktora práv tvrdě školeného a všestranně vyzkoušeného na evropsky známé Právnické fakultě v Plzni, na Ministerstvu vnitra byl vypsán grand na vypracování díla o extremismu v České republice. Práce se ujala Masarykova univerzita v Brně a také jeden snaživý a velmi podnikavý student, Michal Mázl. Pokud mi paměť dobře vybavuje tuto průkopnickou etapu podloženou grandem MV ČR, tak pan Mázl se obrátil i na mne dopisem, v němž oznamoval, že má zájem o Křesťanskosociální hnutí, naznačil, že je mu blízké, a proto by se rád seznámil s našimi materiály. Ve své tehdejší naivitě jsem mu ochotně vyhověl, materiály mu poslal a dal mu kontakt na našeho tehdejšího brněnského důvěrníka, Josefa Čtvrtečku.

Čas míjel, plod dozrál. Myslím, že v r. 1998 se objevilo dílo „Politický extremismus a radikalismus v České republice“. Autorem byl M. Mázl. Ten si na uvedených fenoménech zřejmě udělal i doktorát. Budiž mu přáno. Ruka páně, Rumlova, byla otevřena, a diplom následoval. Co mohl mladý „nadějný“ student žádat víc. Vždyť se vypracoval na znalce extremismu a radikalismu. „Společenské uznání“ nenechalo na sebe dlouho čekat. Již v únoru 1999 se pan Mázl stal na Ministerstvu vnitra vedoucím oddělení analýz a koncepcí, aby jen o něco později povýšil na vedoucího odboru bezpečnostní politiky. Kariéra jako hrom.

Co jeho dílo přineslo nejrůznějším občanským sdružením? Především jejich rozdělení na extremistické a jiné. Podrobnosti si může zájemce nastudovat ve výše uvedené publikaci. Křesťanskosociální hnutí bylo označeno za extremistické. Chápali jsme, že křesťany, kteří nejdou poslušně se stádem a ve stádě vedeným beranem a hlídaným vlkem, pardon, ovčáckými psy, musí nějak speciálně označit. V tu dobu jsme nemohli již být stíháni jako kacíři. Ale jako na extremisty si mohli na nás posvítit. A také posvítili. Nejen přihrádky pro neposlušné či nezařazené, ale i bič na extremisty byl na světě. Občas s ním někdo praskl a zvolal slábnoucím a nejistým hlasem do zbraně. Zvykli jsme si na „přízeň“ mocných a přestali jsme ji i vnímat. Na „odkrytý extremismus“ jsme jako mnozí další zapomínali a časem zapomněli úplně.

Stojatou hladinu mírně rozčeřila diplomová práce Davida Racka „Křesťanství a extremismus v České republice“ z r. 2009. Vedoucím této práce byl doc. ThDr. Ivan Štampach, který zastával v té době též i akademickou funkci vedoucího katedry religionistiky a filosofie na Univerzitě v Pardubicích. Diplomová práce je vůči nám již shovívavější. Neřadí nás mezi extremisty, jak to učinil M. Mázl, ale pouze mezi ultralevicové skupiny s křesťanskými vazbami. Dokonce vznáší pochybnosti o našem extremismu. Jak milé, po letech značné nepřízně!

V této souvislosti nám nikdy nikdo vážně nepředhazoval, dokonce ani ne studentští snaživci, že když naši lidé kandidovali za republikány a KSH je podporovalo, že jsme vlastně republikány. Takže výše uvedené tvrzení pana autora, podobně již argumentoval i dr. M. Mázl, má velice pochybnou hodnotu. Pokud neznal potřebné údaje o KSH, neměl hodnotit, pakliže přesto hodnotil, musel očekávat, že do jeho domečku z karet někdo foukne a ten spadne.

Pro hodnocení KSH nejsou ani další údaje bezvýznamné. Ještě v době před sociálnědemokratickým sjezdem v Bohumíně jsem navázali s řadou křesťansky orientovaných sociálních demokratů kontakty. Své sociálně demokratické protějšky jsme převyšovali nejen početností, ale i organizovaností. V ČSSD tehdy neexistoval ani křesťanská platforma. Rozhodli jsme se, že k jejímu založení přispějeme. Museli jsme se vytrvale a hodně snažit. Těsně před konáním bohumínského sjezdu ČSSD jsme se dohodli, že na sjezdu, příp. v jeho kuloárech, vystoupí náš člen profesor ThDr. Vladimír Benda a zdůvodní návrh, proč by v ČSSD měla být vytvořena křesťanská platforma. Aby v jeho farním kostele mohla být sloužena mše, byl sjednán jeho zástup. Přistaveným autem pan profesor dojel do Bohumína a zde v době delší přestávky vystoupil. Křesťanská platforma se stala skutečností. Ještě jsme později dosáhli toho, aby její název byl změněn na křesťanskosociální. Měli jsme vazby i na vedení ČSSD. Naše představitele dvakrát přijal i ing. M. Zeman, kterého jsme považovali za dobrého politika, a další straničtí představitelé.

Uvedené skutečnosti asi nebyly známé autorovi díla. Dá se však předpokládat, že o nich alespoň něco měl vědět doc. ThDr. Ivan Štampach. Když před nepříliš dlouhou dobou se Křesťanskosociální platforma v ČSSD opět ozvala, četl jsem na jejích stránkách konstatování, že platforma z času klidu byla vyvedena opět do života. Myslím, že jsem četl na webové stránky i nějaký článek od pana docenta Štampacha. Ten tedy musel vědět, že platforma měla svou minulost, v té byla dána do klidu, aby v budoucnosti mohla opět promluvit. Takže KSH, ať se to panu docentu líbí či nikoliv, byla v platformě nejen spoluzakládajícím činitelem. Těžko může asi pan docent popřít vlídnou náklonnost KSH k ČSSD a zájem této strany o KSH. Pokud bude schopen uvedené uvážit, a já věřím, že ano, pak snad i dozná, že alespoň v tomto období KSH nebylo ultralevicovou křesťanskou skupinou.

Mohl tedy někdo, kdo znal tuto naší několikaletou činnost v ČSSD, nás důvodně považovat za sociální demokraty? Nevím, že by nás někdo tak hodnotil, přestože mezi námi bylo dost těch, kteří k sociální demokracii inklinovali. O něco početnější však mezi námi byla skupina, která přes všechno zklamání z politiky KDU–ČSL, dále lidovecky cítila. Počátkem 90. let minulého století, někdy po roce 1992, nás některá media označoval dokonce za frakci KDU–ČSL. Ale žádný autor o křesťanských skupinách ani o této skutečnosti se nezmínil.

Rovněž tak je velmi málo známo, že jsme opustili řady KDU–ČSL, když naše snaha o nápravu byla odmítnuta. Luxovský ústřední výbor KDU–ČSL jednal na základě návrhu, předneseným s našim vědomím i souhlasem dr. Bartončíkem a dr. Sachrem, na vytvoření Křesťanskosociální platformy v KDU–ČSL. Asi pouze 40% jeho členů hlasovalo pro. Návrh byl tak zamítnut. Posledním vážným pokusem bylo vypracování Křesťanskosociálního manifestu, o kterém J. Lux, tehdy ještě málo zkušený předseda strany, inklinující ke spolupráci s ODS, ani jednat nechtěl a také nejednal. Svými skutky jej odmítl, i když byl tento dokument vypracován vstřícně a v zásadě již odrážel naši značnou snahu o kompromis.

Zatímco křesťanští sociálové byli v očích pravicových kádeuáckých politiků nebezpečným elementem, Československá strana socialistická se k nám chovala přátelsky. Když byl vysloven strohý zákaz našich schůzí v zařízeních KDU–ČSL, poskytovala nám místnosti ke schůzové činnosti. Když tato možnost zanikla, stali jsme se bezprizorními s větrem v kapsách.

Autor též tvrdí, že citátem, v němž mluvím o prvorepublikových křesťanskosociálních a původních lidoveckých tradicích, mám údajně na mysli nějaké časové období, kdy ČSL spolupracovala s KSČ. Jaká ke pravda? Křesťanskosociální tradice vznikaly již v počátkem druhé poloviny 19. století. Na ně navázala Křesťanskosociální strana, založená v Litomyšli v r. 1894. Křesťanští sociálové si byli již tehdy vědomi, že společnost lidská je nemocná sociální nespravedlností; chtěli ji však léčit zásadně jen reformami. Přesto se však vyslovili i pro důraznější zásah. Abychom si přiblížili sjezdovou atmosféru, citujme prohlášení jednoho z jeho svolavatelů, ThDr. R. Horského, pozdějšího faráře u sv. Matěje v Praze: „Jednu operaci ale chceme provést a ta musí být provedena, chceme totiž, aby bez milosrdenství vyříznut byl z těla společnosti lidské liberalistický kapitalismus…“

V tomto duchu promlouvaly i základní materiály nově vzniklé Československé strany lidové. V nové straně Šrámek přivítal jak propadající konzervativce, tak i křesťanské sociály, kteří se silně uplatnili při tvorbě programových dokumentů. V jednom z nich se můžeme dočíst následující srovnání: „Kapitalismus a křesťanství stojí proti sobě jako oheň a voda..“

Zatímco moravskoslezská zemská organizace byla důsledně šrámkovská, v české zemské organizaci se projevovaly čas od času značné konzervativní rysy. Přesto na jejím IX. sjezdu v r. 1937, který se konal v Praze, byla přijata rezoluce, jež zdůrazňovala: „Není možné dále udržeti liberalistický řád, který umožňuje jedněm žít v blahobytu a druhým dává žebráckou mošnu. Není možné, aby v době nadbytku životních potřeb měl lid hlad. Není možné, aby ceny určoval kartel podle své touhy po zisku. …Zvýšení životní míry pracujícího lidu není jen otázkou sociální spravedlnosti, je to základní otázka státního života. V naší republice katastrofálně klesá populace a počet narozených dětí. Příčiny toho jsou jednak mravní…, ale také sociální, v těžkém boji nejširších vrstev lidu o živobytí… Proto je nejvyšším zákonem státu, aby svou politiku hospodářskou vedl ve prospěch těchto lidových vrstev, pro uspokojení jejich spravedlivých potřeb a nikoli pro zisky kartelů a finančního kapitálu.“ Právě na toto období jsem se odvolával a přesto mi pan autor nazul prokomunistické bačkory.

Pan autor také nám div nevytýká, že se zapojujeme do antiglobalizačních aktivit a spolupracujeme s antimilitaristickými hnutími. Je snad na tom něco nekřesťanského, pane autore, že alespoň někteří křesťané se drží přikázání nezabiješ? Nebo naopak je křesťanské podporovat války, jedno či malé nebo velké, žehnat zbraním, posílat na tzv. mise „feldkuráty“ nebo dokonce arcibiskupy či kardinály, aby vykonali návštěvu u bojových jednotek, jejichž posláním je „eliminovat“, jinak řečeno zabít nepřítele? Ptám se, jak takové křesťanství by se mělo nazývat?

Z encykliky Centesimus annus nelze vybírat citáty tak, aby podporovaly jen nějakou předem stanovenou tezi. Je tam řada skutečně skvělých myšlenek, které říkají i něco jiného. Alespoň něco o stanovisku Jana Pavla II. k válce: „Nikdy více válku!!! Ne, nikdy více válku, která ničí životy nevinných, učí zabíjet a ničí životy těch, kteří zabíjejí, válku, která zanechává trvalou stopu hněvu a nenávisti a stěžuje spravedlivé řešení problémů, které ji vyvolaly!... Nesmíme nikdy zapomenout, že válka má vždy reálné a závažné příčiny: utrpěné bezpráví, maření oprávněných snah, bídu a vykořisťování zoufalých mas lidu, kteří nevidí reálnou možnost zlepšení své situace pokojnou cestou.“ Krásná slova a skutek? Křesťané válčí v současnosti hned v několika válkách. Opět rozdíl mezi tím, co se říká a co se ve skutečnosti dělá. Není tato skutečnost jedním ze základních důvodů úpadku křesťanství? Zatímco po listopadu 1989 byly kostely plné věřících, dnes zejí mnohé z nich téměř prázdnotou. Církev není ani dnes s naším lidem, s naší vlastí, spíše se jim stále vzdaluje. "Sudetské" Němce velmi často některý biskup žádá o odpuštění, aniž by podobné kroky tito činili k národnímu usmíření a vedl věřící ke smíření i s českými komunisty. Nedávno mě zaujala jedna zpráva z německých novin, v níž biskupská konference česká a německá se společně pasovaly na hlídače dobrých česko–německých vztahů. Podle mého názoru i vnější usmíření je nutné, ale vždy mu má, i podle obyčejného selského rozumu, předcházet usmíření národní.

Pan arcibiskup D. Duka se nedávno zmínil o genocidě křesťanů v některých muslimských státech. Označit teroristické akty za genocidu je velmi nebezpečné. Nadto se domnívám, že pan arcibiskup, vzhledem k tomu, že nikdy, pokud si dobře pamatuji, neukázal na masové vyvražďování Iráčanů, existují údaje, které mluví až o 1 milionu mrtvých od zahájení agrese proti Iráku do současnosti, či Afghánců, neměl a nemá proto ani morální právo o tom mluvit. Jeho jednostrannost je, velmi slušně řečeno, zarážející.

Antiglobalistické hnutí si pravice, samozřejmě ani levice, nemůže výlučně propachtovat. Je potěšitelné, že značná část vlastenecké pravice se v současnosti přiklání i k tomuto zápasu. Na Euportálu můžeme číst články v následujícím duchu: Jak můžeme bojovat proti světovládě, přímo zřejmě ne, ale můžeme se pustit do jejich přisluhovačů, které kolem sebe sjednocuje havlovská klika. V nadcházejícím zápasu bude nutné, aby se vlastenecká pravice primárně vymezovala nikoliv proti sociálním demokratům a komunistům, ale proti „pravdoláskovcům“. S levicí, tak jako za války, budeme spolupracovat při ochraně českých národních a státních zájmů, zní myšlenky z některých článků. Pokud havlovci i nadále budou rozvracet naše národní struktury, pak s největší pravděpodobností proti sobě postupně sjednotí všechny vlastenecké politické směry, které budou dostatečně silné, aby havlovským destrukcím úspěšně čelily.

Je snad na tom něco špatného, že KSH souhlasí s odsunem Němců, s konfiskací jejich majetků, odmítá snahy landsmanšaftu o zasahování do našich vnitřních otázek, a žádá, aby SRN nám zaplatila reparace, které byly mezinárodně stanovené? Pokud ano, pak pro koho? Odpověď je jasná. Primárním problémem však je, že skutečná situace je postavená na hlavu. Místo toho, aby autor vycházel z neustálých protičeských útoků landsmanšaftu německého i rakouského, ze štvaní jejich tisku a následné nutné obrany našich zájmů, sleduje „naše protiněmecká stanoviska“. Co se to vlastně děje na českých vysokých školách?

A teď k otázce, zda někteří z nás byli členy Pacem in terris. Ano, byli. Byly jich desítky, jeden čas se jejich počet blížil ke stovce. Byly to kněží, kteří pečovali o své farníky v předlistopadové době. Kdyby nebylo jich, těžko by žila církev. Oni, a všichni další jim podobní, nesli celé to těžké břemeno doby spolu s kardinálem Tomáškem na svých bedrech. Ustáli ho. Byli znaveni a mnozí dobou opotřebováni. Jejich práce na vinici Páně však po listopadu začala být dokonce i hanobena. Především těmi „čistými“, kteří v různých profesích, po odebrání státního souhlasu, nemuseli dělat často bolestné kompromisy a byli i zřejmě placeni ze zahraničních zdrojů. Co bylo dál, všichni víme. Dozvěděl jsem se od některých z těchto viničních dělníků, jak těžko se jim po listopadu žilo. Dokonce jsem dostal zprávu, že jeden z těchto postižených si v zoufalství dokonce sáhl na vlastní život. Nyní k naší údajné spolupráci s komunisty. Ano, i s nimi jsme udržovali kontakty. KSH byla chudou organizací sociálně slabších lidí. Neměli jsme, kde se scházet. Byli jsme bez peněz. Komunisté nám v tomto směru vycházeli vstříc. Poskytli nám střechu nad hlavou, když jsme potřebovali. Nikdy nám nic neúčtovali, ani na nás nevyžadovali nějaké protislužby. Komunisté se v našem případě zachovali křesťansky, zatímco křesťanská strana, z níž jsme vyšli, nás, dalo by se v určitém smyslu tvrdit, pronásledovala. Jsme komunistům za vše, co pro nás udělali, vděční. V žádném případě nelze od nás očekávat, že bychom se zúčastnili nějakého honu na komunisty.

Chápu, že komunisté v současném krizovém světě, tedy i v republice, by měli jinou odezvu, např. by získávali i více hlasů ve volbách, kdyby na ně lidé určitého typu nepletli bič a nesnažili se je nejrůznějším způsobem, zejména za pomoci většiny médií, neustále vyhánět na ošklivec. Bič na komunisty je účelovou zbraní, ať jde konkrétně o cokoliv. Dělit strany na demokratické a nedemokratickou KSČM je opět slušně řečeno jen konkurenčním bojem vedeným antikomunisty podpásovým způsobem.

Když se podíváme do Listiny základních práv a svobod, která je součástí našeho ústavního pořádku, na články 17 až 20, můžeme zjistit, že občané mají právo zakládat politické strany a sdružovat se v nich. V čl. 20 v odstavci (3) je stanoveno, kdy výkon těchto práv lze omezit. Jde zejména o případy stanovené zákonem, v případě bezpečnosti státu, ochranu veřejné bezpečnosti a veřejného pořádku, předcházení trestným činům nebo pro ochranu práv a svobod druhých. V zákonu o politických stranách je přesně konkrétně určeno, které politické strany nemohou vyvíjet činnost, jde o ty, které porušují ústavu a zákony nebo jejichž cílem je odstranění demokratických základů státu, které nemají demokratické stanovy nebo demokraticky ustavené orgány, které směřují k uchopení a držení moci zamezující druhým stranám a hnutím ucházet se ústavními prostředky o moc nebo které směřují k potlačení rovnoprávnosti občanů a dále i strany, jejichž program ohrožuje mravnost, veřejný pořádek nebo práva a svobodu občanů.

Pokud jde o KSČM, tak jsem přesvědčen, že žádný ústavní nebo zákonný důvod ji nebraní v činnosti. Pokud by se nějaký politický či jiný subjekt domníval, že tomu je jinak, musel by zřejmě postoupit svůj návrh až k Ústavnímu soudu ČR a čekat, až tento vynese svůj pravomocný nález. Vzhledem k tomu, že se dosud tak nestalo, je nutné z ústavně právního hlediska, a tím i politického, považovat KSČM za stranu stejných kvalit, kterým se těší jiné strany. Rozdělování stran na demokratické a nedemokratickou KSČM se neopírá o žádný uvedený ústavní a zákonný důvod. Jde tedy zase o ten dlouhý klacek, jímž lze, jak se někteří demokraté domnívají, komunisty bít a bít.

Pokud by uvedené praktiky příp. i zesílily, pak by bylo nutné zkoumat, zda političtí antikomunističtí protivníci neporušují Listinu základních práv či ustanovení zákona o politických stranách, zejména zda nesměřují k uchopení a držení moci zamezujícímu KSČM ucházet se ústavními prostředky o moc nebo směřující k potlačení rovnoprávnosti občanů.

Ano, komunistů není třeba se obávat. Jsou mezi nimi dobří i horší lidé tak jako i v jiných stranách. KSČM má výhodu, že v jejich řadách snad téměř ani nejsou žádní kariéristé ani korupčníci, kmotři. Na druhou stranu má KSČM jistou nevýhodu. Sdružuje ještě některé starší členy, kteří se někdy se zalíbením ohlížejí na předlistopadové pořádky. Doba, kdy se tito jednotlivci utěšovali tím, že se vše rychle změní, je také pryč.

Nemůžeme říci, že ve společnosti je vše v pořádku. Naopak. Je třeba hodně změnit. Především je nutné ukončit výprodej naší státnosti, přikročit k razantnější obhajobě českých národních a státních zájmů, zbavit nás korupce a snažit se o postupné dosažení spravedlnosti, zejména sociální. Těmto snahám brání zejména současná vládní koalice, která chudým dále bere a bohatým dává, která má v úmyslu vzniklé deficity řešit na úkor obyčejných lidí, jež dluhy ani způsobit nemohli.

Lidská práva ve svém souhrnu by měla vést k důstojnému životu každého člověka v mírové a rozvíjející společnosti a nikoliv sloužit jako válečný klacek zbavující statisíce lidí jejich základního práva, práva na život a permanentně ohrožující svrchovanost jednotlivých států a jejich národů. Imperiální pojetí lidských práv je zavrženíhodné.

S těmi tzv. ultralevicovými křesťany je bohužel velké trápení. Dokonce se nenechají ani pokojně zařadit do vyšší vůli vymezených prostor a nejsou dosud schopni ani připustit, „jak komunisté těžce ohrožují lidskou společnost“. Nedivme se proto, že i když nejsou zcela levicovými a prokomunistickými, a to sami tvůrci nových pořádků a nejrůznějších účelových nálepek ví, musí být vykázáni na ošklivec vedle těch stále nic „nechápajících“ komunistů.

Křesťanskosociální hnutí se v 90. letech 20. století podílelo na založení i činnosti Ekumenického mírového fora evropských katolíků (EMFEK). V jeho čele stál prof. ThDr. Karel Derksen, evropsky známý teolog, který přednášel na řadě univerzit. Svého času byl těž víceprovincionálem jednoho holandského řeholního řádu. Měl jsem možnost poznat pana profesora jak v klášterním prostředí, tak i v jeho domově, který byl sídlem jedné zvláštní komunity. Často jezdil do Prahy. Vedli jsme s ním diskuse, vystupoval na seminářích, jak v rámci KSH, tak i v Křesťanském dialogu a pravděpodobně někdy i ve Hnutí za spravedlivou společnost a lásku k bližním či pořádaných i pro její členy. Znal se s představiteli obou uvedených křesťanských subjektů. Mohu mluvit i o jejich vzájemné náklonnosti.

Abychom si přiblížili, jak zakladatel EMFEK myslel a na jakých základech forum spočívalo, připomeňme si několik myšlenek prof. ThDr. K. Derksena: Pravičácké křesťanství má tedy svůj přiléhavý přívlastek – asociální, což je v podstatě amorální. Asociální křesťanství není křesťanství, neboť odporuje učení Ježíše Krista. Křesťanství je vysoce sociální. Usiluje o sociální spravedlnost v lidské společnosti, o mír na celém světě, o porozumění mezi národy. Křesťanství je i vysoce morální, tolerantní ke všemu, co není v rozporu s mírovým soužitím všech se všemi, co není v rozporu se zachováním podmínek pro přežití života na Zemi, co není v rozporu s právem každého člověka na důstojný život, pokud on sám si nevynucuje nadprávo vůči svým bližním.

Tyto křesťanské zásady se neslučují s pravicovou politikou, která jedněm přiznává nadpráví, jiným odepírá právo na spravedlnost, zejména na sociální spravedlnost. Pravicová politika je v samé své podstatě politikou nespravedlivou, proto nemůže být křesťanskou. Nejsou ve skutečnosti křesťanské ani křesťansko–demokratické strany v evropských státech, neboť jsou to strany výrazně pravicového typu. Těmto politickým stranám název "křesťanská" nepřísluší.

Křesťanská politika usiluje o sociální spravedlnost, o život v míru na celém světě, neboť neexistuje a nikdy neexistovala nějaká odůvodnitelná příčina ke vzájemnému vraždění. Neexistuje nijaká odůvodnitelná příčina pro vyvolávání válek mezi národy a tím méně mezi lidmi různé náboženské víry. Války jsou nejtěžším proviněním proti Božím zákonům, proti celému Desateru, protože ve válečném běsnění, je–li už válka rozpoutána, je porušováno všech deset přikázání Desatera. A je tragédií, jde–li o válku náboženskou. Jde–li o válku, která byla rozpoutána "jménem pravé víry a Boha". Vzpomeňme na slova Ježíše Krista, jimiž se loučil s učedníky svými. Řekl jim: "Jděte a učte všechny národy.“ Neřekl jim, aby šířili křesťanství násilím, pod trestem smrti, nepřijmou–li ho. Neřekl jim ani, aby zabíjeli ty, o nichž by pojali podezření ze spojení s ďáblem. Vůbec je nenabádal k ničemu zlému; ani k hromadění majetku a k světské moci nad lidmi. A těžko věřit tomu, že by následníci učedníků Krista o tom nic nevěděli. A přesto šířili křesťanství násilím, mečem válečnými taženími proti nekřesťanským (pohanským) národům. Těžko věřit tomu, že by nic z učení Ježíše Krista nevěděli ti, kteří rozpoutali náboženské války v minulosti či nedávné době (v Severním Irsku) nebo dokonce v současnosti (Bosna). Křesťan nikdy nevyvolává válku. Není žádný důvod pro to, aby křesťan natolik nenáviděl své bližní, jinověrce, že by proti nim zahájil něco tak obludného, něco tak ďábelského jako je válka…

Nebude snadné toto ušlechtilé hnutí křesťanských sociálů dostat do povědomí širokých vrstev obyvatel Evropy a světa. Kdyby se toto hnutí více rozšířilo, kdyby získalo převahu, znamenalo by to VÍTĚZSTVÍ DOBRA NAD ZLEM: Především však návrat k původní křesťanské ideologii, tak, jak byla ustanovena Ježíšem Kristem. Kněží, biskupové a papeži jsou služebníky lidu Božího, a ne jeho páni. ...

My všichni, kteří toužíme po lepším světě, musíme hledat, hledat snaživě, usilovně a soustavně. Ne vždy, co nalezneme, je skutečně námi hledaným a pro vždy dostačujícím. Je nalezeným prostě jen v určité situaci za určitých podmínek. Hledání a nalézání v křesťanské skromnosti a pokoře je procesem celoživotním. Hledejme a nalezneme, nechme hledat a nalézat i druhé!